Člověku nemůže nebýt líto Přemysla Sobotky. Ne, že by si jakýkoliv politik zasloužil příliš lítosti, ale Sobotka byl a je v rámci ODS vždy tím, čemu se říká muž s čistým štítem. Jeho debakl je částečně debaklem ze ztráty soudnosti a hodně debaklem strany. Z prvního bych Sobotku nevinil nijak přísně - ke ztrátě soudnosti je tu a tam náchylný každý z nás. S druhým, krizí ODS, má Sobotka málo společné. 

Prezident sice mluví o debaklu pravice, přičemž mu pravice splývá se stranou, jíž "čestně předsedá", ale jediná zdrcující prohra z víkendové volby (která se neváže ke konkrétnímu člověku), je prohra ODS. Není to prohra euroskepse. Kdyby její prapor měl v ruce někdo jiný než Jana Bobošíková, mohla být euroskepse úspěšnější. Jak trefně poznamenal kolega Jiří Leschtina, prezidentská volba akcentuje styl politiky.

A je to především politický styl, který ODS sune na pokraj záhuby. Stylem nemyslím jen účes a volbu aftershavu, i když i je. Styl je vždy spojen s obsahem, jedno určuje druhé, jak věděli Aristotelés a Cicero. 

ODS si stěžuje na média. Skoro všichni politici si stěžují na média. Když jsem byl na Hradě a pak, když jsem dělal radar, taky jsem si stěžoval na média. Jakási neviditelná ruka duchapřítomnosti mi však většinou v médiích zacpala ústa, takže na veřejnosti jsem (většinou) držel fazónu. Mezi novináři a politiky je všude přehrada, u nás pak propast, před níž Macocha zaleze studem do roští. Zčásti je to pochopitelné, je to dáno odlišnými profesními hodnotami, zčásti, hlavně u nás, je to dáno zoufale přiškrceným talentem Čechů chápat druhého, kdo je odlišný a má jiný pohled na svět. Řekl bych, že v této kategorii jsme nadprůměrní a lídrem takového ustrojení je - ODS.

Kdy jste naposledy slyšeli člena ODS mluvit s nadhledem, humorem, použít laskavou nadsázku a jemný dloubanec namísto rétorické atomové bomby opepřené ublížeností? Kdy jste naposledy slyšeli v ODS Voltaira? Když už se takoví najdou, a napadá mě třeba Jiří Pospíšil, budu-li benevolentní, jde o stranické disidenty.

ODS si neustále na někoho stěžuje. Ale dobrá, zůstaňme u jejích nářků na média ("mediálně-kulturní fronta", "pražská kavárna", "mediální masáž" a další elegatní jemnosti, co ze strany padají). Jistě, většina novinářů nemá ODS v lásce. Já sám si už ani nepamatuju na to, kdy jsem ODS volil. Namísto stížností by měla strana hledat odpověď na otázku, proč. Proč ji upřímně nesnáší většina novinářů v zemi, kde většina novinářů a mínkotvorné elity je napravo od středu (narozdíl od většiny populace, která je instinktivně a kulturně levicová)?   

Krize pravicové politiky není jen věcí Česka. Republikánská strana v USA je rovněž v hluboké krizi a zdá se, že druhdy invenčním Cameronovým toryům v Británii také dochází dech. Jiné pravicové strany na kontinentu se zaplétají s xenofobií a rasismem. Jen málokde však u stran s ambicí být hlavní pravicovou vidíte tak jednolitou hradbu nesnášenlivosti, ukřivděnosti, pasivní agrese a argumentace ad hominem namísto k věci, případně absence jakékoliv argumentace jako v ODS. Jedna část kritiků obviňuje stranu ze zaťaté ideologičnosti, druhá pak z ideologické vyprázdněnosti a kupodivu obojí sedí! Že dokáže strana dodat munici oběma tak protichůdným hodnocením, je na pováženou a k zamyšlení.  

ODS ví a mluví o tom, že má problém zvaný klientelismus, korupce a mafiánský kapitalismus. Jenže s tím málo dělá. Je to dědictví negativních rysů 90. let a oposmlouvy, s nímž se strana nedokázala vypořádat (a bez historického účtování to nepůjde, strana se nemůže pořád tvářit, že 90. léta byla zlatým věkem českého národa a že oposmlouva byla majstrštykem der realpolitik) a je to samozřejmě přítomnost. A v ten moment se opět na scéně objeví Klaus a udělí milost lidem, kteří ztělesňují všechno negativní, s čím je strana spojena a spájena. To není polibek smrti, to je zmijí francouzák...

ODS se musí radikálně a nekompromisně odstřihnout od svého otce zakladatele. Bude to těžké, protože, kdo ví, zvuky, které nyní prezident pronáší, se dají interpretovat i tak, že má zájem o návrat do čela strany. To by byla nejspolehlivější cesta na politický hřbitov.

Každá politická osobnost, i ta největší, má na svém obalu datum s nápisem: spotřebujte do. Baronka Thatcherová, když ještě nebyla baronkou, převrátila naruby britskou politiku 80.let, ale začátkem let 90. se jí strana zcela správně a nekompromisně zbavila. Klaus nikdy takovou osobností nebyl, jen to tak kdysi nám, méně inteligentním, připadalo. Je však zcela jednoznačné, že jeho záruční lhůta dávno vypršela. Strana se od něj musí distancovat - zdvořile a s plnou parádou, pokud to půjde, nebo s dýkou v ruce, bude-li to nezbytné, udělat to však musí.

ODS přežije euroskepsi, přežije národovectví i jistou dávku teplé, zápecnické provincie. Nepřežije však, padne-li na meč politického stylu, který jí už příliš dlouho na mince razí její otec zakladatel.